Dů-Věrnosti

Důvěra. Komu, čemu dů-věříme? Sobě? Své intuici? Cizím slovům? Cizím činům?

Důvěra je, když se otevřu, když vím, že všechno je v nejvyšším v pořádku. Přijde zrada. Od koho? Od druhého? Ne, to je omyl, někde jsem zradila sama sebe. Ten druhý mi to jen ukázal. Ukázal mi, jak moc sama sobě ubližuji. Můžu stát a křičet do světa - "To on, ona, je vinen, vinna”.

No proč ne. Mám na to plné právo. Otázkou zůstává, co tím změním. Nic. Pocit křivdy, bolesti zůstane a ještě vytvořím, jako bonus, konflikt.

Důvěřuji svému procesu? Bolí? To je dobře. Ukazuje mi, kde jsem mimo svůj vlastní koridor SebeLásky. Dotýkám se ran s úctou a respektem a dovoluju si je s Láskou léčit, poznáním pochopením a odpuštěním, soucitem. Ne k druhým. K sobě. Pochopení, že to všechno jsem si vytvořila sama je osvobozující, můžu to totiž změnit.

Důvěřuji svému procesu? Pořád se mě nějak dotýká, ale VĺM, že tohle je všechno v pořádku. A věřím každému kroku, kterým mě Život vede k sobě.

Nemůžu tudíž důvěřovat či věřit druhým, když je ve mně nevíra v sebe, ve vlastní proces, ve své schopnosti. Nevíra, že jsem milovaná, bezpodmínečně milovaná. Ať už v životě "vysmolím” cokoliv, Láska pořád zůstavá se mnou. Neodstřihuji se od ní. To vnitřní soudce praví, že si "Ty, či ten druhý Lásku, důvěru nezasloužíš.”

Každý krok sebevíc bolestivý mi říká: Zůstaň otevřená. Důvěřuj. Věř svému pocitu. Věř ve mně v bolesti, dojdi až nakonec sama sebe a pak jdi ještě dál. Tam poznáš Boha a jeho Lásku. Teda Sebe. tam totiž dojdeš do poznání a absolutní důvěry, že vše je tak, jak má být.