Variace na odvahu

Odvaha... Co je to odvaha? Kdy se vnímáme být odvážnými a jak vnímáme druhé.

Hasič zachraňující z hořícího domu je vnímán okamžitě jako odvážný hrdina a beze sporu je. Má to ale i druhou stranu mince. On si tohle vybral a je dost možná (ale neptala jsem se na to žádného takového), že to v danou chvíli ani tak nevnímal a nevnímá. Je dost možné, že ho k tomuto kroku vedla úplně jiná motivace než odvaha.

Je odvaha naopak něco neudělat, ač nás okolí tlačí (spíš tedy my sami) k nějaké činnosti? Nebo to pokládáme za zbabělost či lenost.

A je odvaha neuposlechnout? Sebe, druhé, Boha? I s důsledky?

Odvahu vnímám, kdy naprosto přesně vím, cítím, že musím něco udělat či neudělat. A že to nebude přijato. Že mám strach se do toho pustit, ale přesto tak učiním, protože mě tak vede Duše, moje Já, Bůh (jak chcete a potřebujete). Odvaha není o tom, že necítím strach a překonám ho. Odvahu už vyžaduje si přiznat, že ho cítím a proč ho cítím a s tím do toho jdu a nebo právě naopak. Jsme vybídnuti k nečinnosti.

Protože....protože, mnohdy se schováváme za slovo odvaha jen proto, abychom nemuseli pravdivě hledět na to, co činíme a proč tak činíme.

A nezaměňujme, prosím, odvahu a nutnost. Jsou si poměrně blízko sebe, přesto je v nich malinko rozdíl a často jdou ruku v ruce. Nutnost je třeba se nadechnout...A odvaha? Kouknout se na to, proč jsem třeba zrovna doposud nedýchala. Pohlédnout na to, kam mě to dovedlo i se všemi důsledky. A k nim se postavit čelem.