Proč...

".... když něco končí, říkáme si, že je to proto, aby mohlo něco lepšího začít...., co když to už bylo...." Přišlo povzdechnutí z fb.

Vždycky přijde lepší. Jen naše vlastní přesvědčení, že to co bylo, bylo lepší, nás drží na místě a ve slepotě.

Když to převedeme do hmotného světa, tak už neskáčeme ze stromu na strom, nerozděláváme pazourkem oheň v jeskyni a netřeseme se strachy, že z té díry na nás vyskočí šavlozubý tygr. Někomu by se to možná chvíli líbilo, předpokládám však, že jen do té doby, než by mu ten tygr ukousl hlavu.

Tak proč pořád se utvrzujeme v přesvědčení, že bývalo lépe a nebo to, co odešlo, bylo lepší?

Vývoj všeho, opravdu všeho i toho, co naše mysl nedokáže pochytit a pojmout, se posouvá, zjemňuje a zvyšuje vibrace. Tudíž, každý další krok mě vede k lepšímu.

Ale, a to je v pořádku - jsem rozhodnutá, že to minulé bylo lepší? No tak Vesmír, Život, Bůh, Láska, Energie - nazývejte, jak libo, za prvé ctí moji svobodnou volbu a za druhé plní každé přání (teda to, které správně živím, ne to, co si myslím, že si přeji - třeba bohatství a pořád mám holý zadek,že?) a nakládá mi prožitky a situace, které vychází z prapůvodního stavu, kde a kdy se uzavřelo Srdce Lásce.

Potom veškerá představa o vývoji se opravdu stává pouhou představou, protože se vyhýbáme nahlédnutí na to, která moje část bojkotuje Život.

A přitom čas neexistuje, minulost je odžitá a budoucnost ještě nenastala. Je tedy jedno absolutní TEĎ. Takže pokud tvrdím, že to minulé bylo lepší, nežiju v přítomnosti, ale v minulosti, potom nemám ovšem ani budoucnost,nemám  kam směrovat. Čas je daný pro lidskou mysl, aby se hýbala. Dovedete si představit, jak by to vypadalo, kdyby se mysl rozhodla, že se nepotřebuje nyní vyvíjet, neboť má veškerý čas světa pro sebe. Teda ne že by neměla, má, tím jak je však zahleděná do vnějších prožitků a to jak se to kolem mění, získává pocit, který krmí, že času je málo. A na těch stromech bychom seděli ještě dnes a nespisovali filozofické úvahy nad tím, že dřív bylo líp.

A abych to ještě víc a hlouběji zamotala, tak když přijmu lineární čas a minulost a vezmu v potaz, že jsem Duše v těle, která podvědomě cítí svoji identitu, ale pozapomenutou a jen podvědomě cítím, že to bylo jiné. Z tohoto hlediska dřív bylo líp. A do tohoto bodu, skrze Život na Zemi a vývoj zde, se vracím - bohatější o zkušenosti a prožitky.

Byla to však naše svobodná volba se do tohoto světa narodit a tohle všechno prožít a nejen to. Hlavně tohle všechno tvořit a prožít. Tím se stáváme Umělci - tanečníky ve víru Života, Malíři na tapisérii Života, Basníci skládajicí ódu radosti na Život, Hudebníky symfonie Života.....Tím se stáváme Vědomými Tvůrci vlastního Žití.

Všechno, co prožívám, všechno, co jsme prožili, se stalo na základě naší vlastní tvořivosti. Bojím li se budoucnosti, protože dřív bylo líp, bojím se i přítomnosti a tak vlastně ona ani ta minulost nebyla zas až tak skvělá, jak se nás naše malé já snaží přesvědčit.

Přijmutí je nejlepším lékem na tuhle patovou situaci, obejmout to malé střečkující a vyděšené já. Pofoukat odřená kolena... přitáhnout k sobě, posadit na klín do náruče a chovat jako malé bolavé dítě, kterým tahle část ve skutečnosti je.

Blíží se úplněk, blíží se Samhuinn. Tedy se stírá závoj mezi viditelným a neviditelným, úplněk to bude ještě zesilovat. Zaměřme se na to nejlepší v nás, dovolme si však se pustit a stoupnout do prázdna. Požádejme moudrou Duši a moudré tělo o pomoc a radu. Všechno je, jak má být.

A šťastná z toho, co mám, se těším, co ještě lepšího s tím udělám.