Blahé paměti za časů Psiny l., řečené Hraběnky, jsme s ní toho prožili dost :-D.
Byla zima. Napadl sníh. Kupodivu. Někteří už se brzy budou ptát, co to je sníh, co to je za slovo. Tak tedy krátká vsuvka. Sníh je to bílé v mražáku. Taky. Ale tenhle padal z nebe. Děti přiváděl k šílenství. Dospěláky taky. Každého ovšem jinak. Řidiči ví své. Kolisti a zasněžená cesta, skákající kamikadze přes sněhové hradby přímo před vaše nohy, eee kola automobilu. O tom ale nechci psát. Teď.
Hódně sněhu tehdy napadlo. Nazgúlové tehdy byli jen tři a tak pro lepší označení je pojmenuji. Nejstarší začala těžce spolupracovat s pubertou. Prostřední onemocněla. Nejmladší byl ve vleku svých starších sester. Přednosta utrpěl těžkou rýmečku a tak se rozhodl, že nás bude krýt ze zálohy a z postele s Prostřední a věnovat se koukání na pohádky.
Hvízdla jsem, vzala vodítko na Hraběnku a Nejstarší, Nejmladší se přidal sám bez řečí a vyrazili jsme do přírody. Tady vás nebudu příliš zatěžovat popisem děje, protože jsem prostě jen šli. Zasněženým lesem a Nejstarší se rozpovídala. O tom, jací jsou kluci u nich ve třídě paka, Nejmladší vybral pár exkrementů na bundu, jak se válel s Hraběnkou ve sněhu. Jsme poměrně schránčlivá rodina. Beru po našich psech i často i po dalších, obvykle na botách a tak.
Cesta velmi příjemně plynula a k vytčenému cíli jsme dorazili dřív, než jsem očekávala. A napadlo mě, co může napadnout jen mě."Hele, brouci, protáhneme to ještě na Lavku?" Oblíbené výhledové lesní stanoviště místních z našeho Vidlákova.
Nazgúlové to výjimečně s nadšením odsouhlasili. A tak jsme vyrazili. Ovšem pořád bylo dost času a od Lavky se nám vracet nechtělo. Další možnost bylo polem, nepolem, cestou necestou. "Hele tam dole pod strání je vyšlapaná cestička, a dolů to sklouzneme po zadku." Jak jsem řekla, tak jsme učinili.
Napadá vás to samé, co já teď už vím? Nebyla to vyšlapaná cestička, byl to jen sníh, který měl jinou barvu, protože zasypal malý potůček, na který jsem ve svém svatém výletním tažení zapomněla. Sjeli jsme dolů a už mi byla jasná chyba, která nastala. Nahoru to s Nejmladším a Hraběnkou to zrovna dvakrát dobře nešlo. A vpřed ještě hůř. Mám 165 cm a váhová kategorie - no zapasnice sumo nejsem. A bylo hůř. Pro mě a Nejstarší. Když jsme si stouply, zajely jsme do sněhu víc jak nad pás a na zemi jsme nestály. Hraběnka vedle nás s Nejmladším jen plavně plavala ve sněhu. Nejstarší na mě koukala mým pohledem, který vždycky Nazgúly dokazal porovnat a používala jsem ho minimálně, aby neztratil na účinnosti. Ano taky jsem se tak na sebe koukala. No nic, plazíme se. Necelý kilometr jsme se šrákali skoro dvě hodiny. Mezitím jsem stihla ztratit botu, No bosonožka jsem tenkrát ještě nebyla, tak jsem ji musela vyprostit. V každé botě soukromý bazén, ovšem pro otužilce. Voda ze sněhu, vytápění z vlastních zdrojů. Ekolog je nadšen.
Nakonec jsme s s vypětím sil dorazili k hřebčínu. Místní majitelka, která tou dobou poklízela, na nás hleděla .... myslím, že bych ji tam našla ještě dnes stát s otevřenou pusou.
Domů se šlo stylem čvacht, žbluňk, " mami, myslíš, že když teď skočím tady do potoka, že v tom poznáš rozdíl?" "No já asi ne, ale ty na svý zadeli rozhodně ano!" "Tak nic, jen jsem to zkusil." Uzavřel rozpravu Nejmladší.
Občas teď slyším "mami ty tvoje procházky, ty jsou fakt k nezaplacení."