Vosihnizdo | Nazgúlům

 Justinyán se zamyšleně hrabal v hlíně a vyhledával ty nejjemnější stvoly trávy. Kdepak asi maminka je, přemýšlel, nikdy ho přeci nenechávala samotného. "Ty jsi ale divný," zaslechl za sebou tichý smích. Vyskočil snad metr do vzduchu, ještě se k němu nikdo nedostal tak blízko, aniž by o něm věděl. Maminka byla dokonalý strážce, uvědomoval si.

Koukl se na tu záhadnost před sebou, která se smála, až se zajíkala, jako by to byl ten nejpovedenější vtip pod sluncem. Stál před ním ten nejprapodivnější nosorožec na zemi. Uši mu plandaly okolo hlavy. "Ty jsi divný!" rozlobeně se utrhl na neznámého. Z nějakého důvodu se ta bytost rozesmála znovu a ještě víc. "Já jsem Yavanna, tudíž nemůžu být divný," pokračovala, obcházela ho a prohlížela si, jako kdyby spadl z višně.

"Takového slona jsem ještě neviděla, kde máš uši a chobot..?" Ptala se dál zvědavě a tím dlouhým něčím z hlavy mu utrhla tu nejzelenější trávu, přímo před nosem, ignorovala Justinyánovo mračení a mlčení a labužnicky přežvykovala tu travičku. "Na, chceš?" podávala mu další stébla. "Ne!" urazil se Justynián. "Nejsem slon. JÁ....JSEM....NOSOROŽEC!" Vyrážel každé slovo důležitě ze sebe. "Aha," maličká slonice zamyšleně naklonila  hlavu, "o těch mi maminka vyprávěla a kde máš teda ten svůj roh?" Byla dál zvědavá. "No kde asi, ten mi teprve vyroste," Justinyán byl najednu velmi důležitý, "však ty taky nemáš kly, taky i mi o vás maminka říkala a že bys byla nějak velká..." tak trošku se posmíval.

K jeho překvapení se Yavanna nezačala dohadovat, ale rozplakala se. "Co je, proč brečíš?" "Včera tu byla taková divná zvířata na dvou nohách, s divnýma větvema a všichni jsme utíkali, ale ztratila jsem se. A teď stádo hledám...Kde ty máš maminku?" Začala se rozhlížet kolem. "To já nevím." přiznal se Justinyán. "A jmenuju se Justinyán, maminka mi říkala Jusi, že prý je to dlouhé," červenal se. "To je fajn jméno, mě říkají různě, ale když zlobím tak Yavanno!" zdůraznila vykřičník za jménem. "Zlobíš moc?" "Nee, nemyslím, jen říkají, že jsem zvědavá, moc se ptám, všude strkám zvědavý chobot. Uznávám, že pár průšvihů z toho bylo. Maminku málem ranilo, když jsem spadla ke krokodýlům do vody. Naštěstí byla teta poblíž, tak skočila za mnou a vytáhly mě s maminkou z vody, ale ten rachot potom..."celkem pyšně oznamovala Yavanna. "To myslíš tu bouřku předevčírem?" utahoval si z ní. "Jooo to určitě bylo ono, to bylo slyšet až tady?" došlo jí hned, že si z ní dělá legraci.

"Co teď děláš, teda," ptal se opatrně Yavanny. "Hledám maminku, tety, stádo, nějakého slona..." "Dobře, moje maminka se asi taky ztratila, já bych asi na ni počkal na místě, kam by pro tebe mohla zajít, až jí dojde, že nejste spolu." "Víš, ta dvounohá zvířata, měla s sebou takové divné věci a strkala tam, koho chytila, i lva jsem tam viděla." "Počkej, kde jsi byla?" "Když jsem přišla na to, že jsem se ztratila, šla jsem zpátky kudy jsme běželi a plivali z těch klacků takové malé klacíky a všichni koho se to dotklo, tak spadl. A pak je dávali do těch divných věcí, měly kulaté nohy a hrozně rychle se pohybovaly." "Aha" moudře pokýval hlavou Jus, i když tomu vůbec nerozumněl.

"Myslím," váhavě pokračovala slonice, "myslím, že by tam moje maminka mohla být a tvoje taky. A když budu tady, když je zavřená v té věci, tak se jí nedočkám." "Vážně jí chceš jít hledat? Jsi malinká." "To mi říkají všichni a podívej kde jsou." "Ahááá" došlo najednou Justinyánovi, "ty jsi v tu dobu nebyla se stádem, ale zase někde jsi strkala zvědavý chobot, že jo, že mám pravdu!" dožadoval se odpovědi. Se slzama v očích kývala. Holka, zas bulí. "A teď si myslíš, že ji najdeš?" "Vrátím se na místo, kde se to  stalo a pak, no zatím nevím, ale BUDU ji hledat, všechny a klidně i tvoji maminku. Beztak jsou spolu." Naštvala se a malinko nafoukla Yavanna.

"Půjdu s tebou," najednu se rozhodl Justinyán, "kdo by na tebe dával pozor, až zase si zase budeš chtít hrát s krokodýly." A co si budeme říkat, mít aspoň mrňavou a otravnou slonici jako společnost bylo lepší, než mít za společnost samotu.

Yavanna už vyrazila a tak ji musel dohnat. Přišli k vysokému stromu, pod ním byla zaprášená a udupaná tráva a jen ve větvích byly zelené lístečky, šťavnaté a jemné. Yavanna se natáhla chobotem pro větvičku a začala jíst a jen po očku koukala na Juse. Nezapomněla, jak se naštval kvůli té trávě. Otráveně koukal kolem sebe a bloumal po okolí, aby našel aspoň kousek zeleného. "Chceš taky?" Držela kus větve v chobotu a podávala mu ji. Bojoval sám se sebou, ale hlad nakonec vyhrál a tak milostivě pokynul, že mu ji může podat. A pak se krmili společně, chvíli Yavanna podávala větvíčky z míst, kam Justinyán nedosáhl, pak zase ji držel, aby si Yavanna mohla vybrat takové, jaké se líbily jí. Když v jednu chvíli pustil větev, stalo se něco nečekáného. Větev začala mluvit, zlobit se a chřestit, najednou od tamtud vylétl malý žlutozelený ptáček a rozčileně jim kroužil kolem hlav. "Vy neřádi, vy dacani, vy dutohlavové..." zajíkal se rozčilením,"zničili jste mi úplně nový domeček." "Jak nový domeček?" Ptala se klidně malá slonice,"Vždyť ty tady Petříčku nebydlíš." Malý ptáček se na chvíli zarazil a pak spustil znovu. "no to je dobré, tak to jsi ty! Jo? Lump, lotr" pokrčoval v lání. "Prosím tě, už brzdi, tohle je Jus a taky nemá maminku." "Vy se znáte?" maskoval ten první úlek Justinyán. "Ale ano, ale ano" poskakoval po zemi Petříček. "To je věčný průšvihář a teď mi rozbila domeček." "Petříčku, ty ale přeci nebydlíš", začala se Yavanna zlobit, "ty jsi bydlel s námi." "No bydlel, bydlel, ale přišli lovci s auty a pochytali hodně z našich i taková tam byla," kývl k Jusovi. " I lvy a tvoji maminku měli taky. Tak jsem se odstěhoval sem a přijdeš si, jako by se nechumelilo." "Co je to chumelit ..." "Co? ale nic zapomeňte na to. Prostě si sem nakráčíš a hned kde mám maminku." "Ale já jsem se tě ještě nezeptala," "Nemusela jsi, to bylo přeci vždycky, že? - Petříčku, kde mám maminku asi mám zase průšvih. - A Petříček co? Šel a přivedl maminku. Obávám se, děvče moje, že teď ti ji nepřivedu." "Co to bylo," ptal se Jus Yavanny. "Tohle? Nic, přivítání a že mě rád vidí. A tebe taky." Dodala zamyšleně. "Mě?" "Jo tebe, Jusi, jinak by ti neřekl, že viděl tvoji maminku u těch lovců."

"Letím s vámi," rozhodl se Petříček, jen co mu řekli, že hledají maminky, "koneckonců někdo na vás pozor dávat musí." Justinyán se chtěl smát, ale přestal, když se koukl na Yavannu a viděl, jak je nadšená. "Jak na nás může dát pozor?" divil se. "Nemrč a dávej pozor." Přišli zrovna k velkému jezírku, žízniví, rozpálení. Yavanna, ale už ty plavající klády znala a tak poprosila Petříčka, aby ukázal Jusovi, jak na ně dává pozor. "Stůj tu a dívej se." Petříček vzlétl znovu a zamířil si to rovnou ke kládě, že si na ni sedne a pohoví. Justinyánovi se to moc nelíbilo. Petříček do vody může a on ne. Jenže v tu chvíli kláda skočila, otevřela tlamu a objevila se řada pořádných zubů. Petříček to čekal, tak se rychle vznesl pryč od krokodýla. "Už vidíš?" Tiše se zeptala zkamenělého Justinyána Yavanna.

Petříček prolétl křížem krážem nad jezerem a našel místečko, kde se všichni tři osvěžili. Justinyán se zdál zamyšlený. "Co se děje? " Ptala se hned Yavanna, když si všimla jeho zasmušilosti. "Ty máš jídlo, Petříček nás hlídá a co já?" "Co? Co ty, jsi přeci s námi," nechápala Yavanna. "No čím já přispěju." "Aha," došlo jí to, "tak příště tě hodím krokodýlům jako potravu a budeš mít taky zásluhu, jo? Já jsem ráda, že mám kamaráda a mám se s kým smát a dělat blbiny. Uznej, to s Petříčkem moc nejde. Hrát si na strkanou, přetlačovanou, na schovávanou a vůbec. Jak tě něco takového mohlo napadnout?"

"Já nevím, asi se mi stýská po mamince a ty máš aspoň Petříčka." "To ho mám poslat pryč? Nebo chceš jít ty?" "Já, no to ne, ale uznej, vy se aspoň znáte." "No a teď máš, k mamince, ještě mě a Petříčka. Mě se taky stýská, ale Petříček ví, kde je hledat nebo aspoň koho hledat, kdo o těch lidech? bude něco vědět." Dodala už tišeji, "pak se teprve budeme potřebovat."

A tak šli, šli a šli. Utekli hyenám, začalo přátelství s velkým pavoukem. Původně chtěl sežrat Petříčka, který se mu chytil do vlákem pavučiny. Justinyán ale zasáhl včas. Percivalovi nachytal mouchy, ten se usmířil a tak našel Justinyán svého kamaráda. Petříček to nesl docela nelibě, nemohl mu zapomenout, že se málem na svět díval z pavoučího žaludku a Yavanna? Zlobila se taky na něj kvůli Petříčkovi, ale jinak jí to až tak nevadilo. A přestala se na něj zlobit po té, co si málem sedla do mraveniště. Percival ji skočil pod nohy, jak to nečekala, lekla se a uskočila a teprve přitom si všimla, kam si chtěla sednout. Jen chobotem popadla Percivala a už všichni utíkali pryč před rozzlobenými mravenci.

Po velmi dlouhé době, když už ztratili naději, že něco, někoho najdou došli k místu, už v noci, odkud byly slyšet hlasy, světlo a divné pachy. Yavanna se otřásla, "to jsou oni." Justinyán dlouze nasával pachy a pak překvapeně řekl, "je tam moje maminka, tvoje by tam taky mohla být"

Percival se nabídl, že půjde s Petříčkem na průzkum, přeci jen oni dva nebyli tak nápadní. A vytratili se do tmy. Čekání bylo pro Justinyána a  Yavannu nekonečné. Nakonec Petříček se s Percivalem objevili. Neřekli nic, jen je Petříček hnal trochu bokem. A pak to přišlo, když už cely tábor ztichl a vypadalo to, že všichni spí. Ozvalo se mohutné sloní troubení, "maminka" radovala se Yavanna a hned se přidala taky. "Budeš ticho, trdlo jedno" zlobil se Percival, který už poznal také Yavannu. Jenže si v tu chvíli nikdo nevšiml Justinyána, který se rozběhl k táboru "Maminkóóóó,"  Jestli zmatek byl velký on ho ještě zvětšil. Doběhl k ohradě, kde byla zavřená menší zvířátka. Prorazil ji jakoby nic, některá utekla a některá ale zůstala a pomáhala mu. Když to Yavanna uviděla už ji Percival ani Petříček nedokázali zadržet. Rozběhla se za Jusem. jenže zakopla o šňůru stanu a zamotala se do nich a jak se motala, strhávala kolem stany, skákala kolem sebe a mávala divoce chobotem a troubila. Lidé se lekli velkého strašidla a naštvaného Justinyána a rozutíkali se po okolí. Ohrada praskla a z ní vyběhly obě maminky a další zvířata. 

Yavanna se choulila pod sloní chobot a Justinyán? Ten se nechal maminkou pěkně oprášit a blahem zavíral oči. A tak vzniklo nové stádo a mnoho dalších pověstí se s nimi pojí.

*

Pavoučice Edna odložila útek a spokojeně se podívala na posluchače. Yavanna s Justinyánem stáli a bedlivě poslouchali. "A co bylo dál, Edno?" "No dál už je na vás, co s vaším příběhem uděláte. Já jsem jen SeTkala vaše cesty."

*

Pavoučice Edna, kdopak z vás jí nezná? Tká a setkává příběhy a osudy všech bytostí. A jeden z nich teď vyprávěla.